“Promiňte, pane, ale já už tady čekám celé odpoledne a pořád jsem ještĕ nebyla na řadĕ.”
“Jak se jmenujete?”
“Šindelářová”
Pán za přepážkou u cizinecké policie v Rotterdamu se na mĕ dívá sklenným výrazem. “Můžete mi to napsat?”
Svým krasopisem napíšu své příjmení a posunu papírek jeho smĕrem.
“Jó, sin-dej-la-rou-fa, my jsme vás už třikrát volali!”
Moje diakritická znamínka naturalizaci nepřežila. Všechno co vyčnívalo nad hlavičkami ubohých písmenek, nemilosrdnĕ skosili. Jenom malinká tečka nad ‘i’ mi zbyla. Škoda.
P.S.: Škoda auto si ho mohlo nechat. A nikdo ani neví co ‘škoda’ znamená, ani jak to vyslovit.