“Tak pojď dál, tlustoprdko!’
Slyšela jsem to dobře? To by si snad nemĕla dovolit…
Paní doktorka ukazuje na stůl a přikazuje: “Posaďte ji tam, já se na ni hned podívám. No, pĕkné bříško máš, opravdu.”
‘To bude nejspíš po koťatech, ne? Jako já,” hájím Amu a ukazuju na roli co se mi vždycky udĕlá jakmile dopnu džíny.
Doktorka se mi zamyšlenĕ dívá na břicho a praví: “Jo houby, po koťatech, to bude žrádlo, říkám.”
“Ale já ani moc nejím, “namítám.
Doktorka nereaguje a ohmatává Amu.
“Pectus excavatum, vpadlý hrudník nejspíš, ale udĕláme snímek.”
“Mĕla nĕjaký úraz, myslíte?’
“Ne, to je genetické, u lidí je to také tak.”
Ama se brání, snaží se vyprostit z profesionálního chvatu veterinářky, ale marnĕ. Doktorka má výhodu tréninku a letité praxe.
“Tak ona nerada na rentgen, tlusťoška,” komentuje paní doktorka.
Po chvilce se na obrazovce objeví snímek.
“Jak říkám, pectus excavatum. A břicho plné žrádla,”ukazuje doktorka prstem na snímku.
“Máte pravdu. Ama se má u nás moc dobře.”
“To vĕřím,” usmívá se veterinářka, “vy nechcete snímek?”
“Ne, já taky nerada na rentgen,” odmítám, cpu kočku po hlavĕ do košíku a spĕšnĕ odcházím.
Válor, 2022