Se hrnečkem čaje a něčím dobrým k tomu se uvelebím na pohovku. Konečně klid. Chci si číst, ale písmenka mi plavou po stránce. Snažím se je dohonit, ale já zas tak moc dobře neplavu. Vzdávám to a ztěžka se vyhrabávám z rohu stránky zpátky na pohovku. Koukám nahoru na bílý hrneček s červenými srdíčky. Jak to že je tak strašně veliký? Srdíčka do sebe pošťuchují a hádají se spolu vysokými hlásky. Nikdo z nich nechce sedět u ouška. Protivové. Směju se jim, ale jsou z toho jen ještě protivnější. Jak malé děti, nesmírně únavné. Usínám a upadám do krásného snu. Kolem mě poletují dětičky se žlutými zobáčky a oranžově červenými peříčky. Sedím na větvi fíkusu a koukám dolů. Bílá kropicí konev ke mně natahuje krk a pomalu se mění v žirafu. Ta do mě strká svým teplým čumákem a hučí na mně: “Mami! Doufám, žes nesnědla ten koláček, co jsem měl schovaný v lednici?”
Otvírám oči a vidím opodál pár tmavých stínů…
“Kluci, nebude z toho nic, máma nám ten koláč s konopím snědla .”
Nizozemí, 2017
Emo ahoj,
ani jsem přesně nevěděl, čemu se věnuješ. Tyto obory mě také velmi oslovují, „také si mohu říkat Mistr Reiki“ zajímám se o alternativní způsoby uzdravování. Ta dětská poradna pro rodiny s dětmi asi přichází nyní hodně vhod – soudím podle toho, co líčí dcera s vnučkou ( už několikrát byla v psycho-poradně pro děti) „Je JINÁ – má svůj svět, od mala si třeba povídala s hračkami (zvířátky).
Jinak u tvých mini příběhů jsem se mile pobavil, líbí se mi ten krátký formát, a dpontálnost. V listování mezi jednotlivými stránkami jsem skočil vždy na úvodní stranu, když jsem chtěl postoupit k dalšímu příběhu. U kocoura se mi neotevřel komentář, ani kontakt na úvodní stránce, tak píšu sem.
Emo, děkuji za nahlédnutí do tvé tvorby, pro mě je to srozumitelně popsaná realita
ne-všedních zážitků běhu života na okraji kontinentu.
Zároveň děkuji za sdílení Tvých zážitků, popsaných oduševnělou formou s prostorem k zamyšlení…
J. K.
Ahoj Pepo,
díky za reakci, to je od tebe hezké, zes navstívil moje stránky. Ano, más pravdu, není to ideálne postavené, já to neumím a pomáhá mi v tom muj syn, který ovsem má spoustu jiných vecí, a tak jsou v tom jeste takové mouchy.
Psaní ultrakrátkých povídek, maximálne 99 slov, se mi líbí, nutí to k hledání esence, co chce ‚básník’ríci. 🙂
Tak zase nekdy na videnou,
Ema