Legenda o Arnice

V Praze stojí hrad vysoko na skále nad řekou Vltavou, jmenuje se Vyšehrad. V jedné ze starých pověstí českých se vypráví o Horymírovi a jeho věrnému koni Šemíkovi. Horymír byl prostý sedlák který se vzbouřil proti knížeti. To knížata většinou nemají ráda, a tak byl Horymír uvězněn na Vyšehradě a odsouzen k smrti. Ve středověku ještě Češi nebyli takový sametový lid jako teď. Horymír měl poslední přání, ještě naposledy se projet na svém koni. “No dobrá, aby se neřeklo že jsem pes, ale zavíráme hradní bránu” řekl kniže, protože hlupák to rozhodně nebyl. Horymír vysedl na svého Šemíka, něco mu pošeptal do ucha, zvíře se rozběhlo a přeskočilo hradby Vyšehradu, aby se poté zřítilo ze skály dolů. Když se lidé podívali přes hradby, uvideli Šemíka s Horymírem na hřbetě, jak přeplaval Vltavu a cválá k Neumĕtelům, tedy domů.

To je teda pěkná blbost, soudili jsme jako děti, když nám ve škole vyprávěli pověst o Horymíru a Šemíkovi. Kdo jednou byl na Vyšehradě a podíval se ze skály dolů, tomu je mu úplně jasné, že to je pěkný výmysl, dobrý asi jen na zkrášlení hodin českého dějepisu. To ubohé zvíře by si zlámalo všechny nohy, tak jak by asi mohlo “cválat k Neumĕtelům” ?

Na zlomku minulého roku se ovšem stalo něco, co mě opět přivedlo na víru v zázraky a úctě k pověstím. Když tady v Holandsku byla chvíli zima, to jako že mrzlo a padal sníh místo obvyklého deště, bylo na ulicich velmi kluzko. To proto že silničáři byli opět zaskočeni a nestačili sypat a odhrnovat sníh. Můj muž Robbie byl zase zaskočen tím, že mám narozeniny ve stejný den jako loni (a všechna ta léta předtím) a na poslední chvíli šel hledat dárek. Spěchal, uklouzl (bohužel ještě než stihl koupit dárek) a dost nešťatstně upadl. Doposud nic zvláštního, celkem nezajímavá historka, ale pozor, co následuje, je nová legenda!

Lidem kteří se seběhli a zkoušeli mu pomoct, odsekl aby ho nechali být, vstal, odešel k autu a jel domů. Později se na röntgenu ukázalo, že jde o komplikovanou zlomeninu kotníku. Fibula na dva kusy, vaziva na jedné straně úplně přetržena a na druhé straně přetažena. Následovala spěšná operace, při které mu lékaři pomocí destiček a šroubků srovnali kotník do původní podoby, doufáme.

Tady vidíme typickou Arnika- reakci. Pacient odmítá jakoukoli pomoc, tvrdí že mu nic není a jediná myšlenka, která mu jde hlavou, je: “ Musím domů, sám!” Reakce vzniklá šokem způsobuje dočasný útlum bolesti. Přirozená, zvířecí snaha o přežití. Tímto způsobem je možné, že Robbie jede autem domů a Šemík cválá k Neumĕtelům. Konečně jsem pochopila tuhle starou českou pověst. Robbie dostal okamžitě vysokou dávku Arniky a teď ho krmím Symphitem en Rutou. Šemíkovi měli tenkrát dát to samé, to je jasné. A kdo tomu nevěří, ať si trhne nohou.

Ema Šindelářová pro Dynamis 65, leden 2011